Rozhovor s Kájou Cvrkem

kaja-cvrk-sitarV podhůří Jeseníků v Šumperku působí muzikant, multiinstrumentalista a hráč na sitár Karel Cvrk. Jsem rád, že pro sitarmusic.eu svolil ke krátkému rozhovoru.

Kdyby si vypracovaval sve sitárové CV – jaké události bys tam určitě zmínil?

Ke hře na sitár jsem se dopracovával delší cestou, přes jiné nástroje. Úplně prvním nástrojem pro mě byly housle na tenkrát Lidové škole umění v Šumperku, kde jsem měl možnost získat základy hudebního cítění, hlavně vnímání výšky tónu – intonace, což je při hře na sitár důležité především u vytahování strun, u meendu. Hra na housle oproti například kytaře nebo klavíru do značné míry respektuje vnímání přirozeného ladění, které je typické pro východní hudbu. “Hudebka” mi dala také zkušenost s klasickou hudbou, s bohatostí melodií a ornamentaliky. Ke kytaře a klavíru jsem se dostal někdy v pubertě. To mě vedlo k sólovému písničkaření, zakládání a hostování v několika kapelách. Zkušenost s kytarou je, myslím, dobrý vstupní bod ke hře na sitár, protože jde o nám nejbližší drnkací nástroj.

Někdy na výšce jsem se dostal k entické hudbě a worldmusic. Jednak šlo o pravidelné setkávání hráčů na djembe a didgeridoo v parku či jamovačky na hudebních akcích jako byl třeba Dolnolhotský buben (předchůdce ostravských Colours). Moje hudební cítění se tehdy dost vyhranilo tímto směrem, začal jsem se zabývat etnickou hudbou i na škole, což vedlo k závěrčné práci do hře na buben Djembe, ale i k pořádání etno-poslechových večírků apod. Tehdy mě zaujal i sitár a indická klasická hudba, hlavně v podání Raviho Shankara, který je u nás nejprofláklejší.

Po výšce jsem zůstal na fakultě v Olomouci jako civilkář a posléze jsem si mládí prodloužil ještě o postgraduál, v rámci něhož jsem vycestoval po dlouhých peripetiích na studijní pobyt na do New Delhi na Faculty of Music and Fine Arts.

 

Co hlavního ti dalo studium sitáru v Indii?

Myslím, že pokud se člověk chce dostat co nejblíže k nějakému mimoevropskému nástroji, měl by být co nejblíže u zdroje, nejlépe žít nějakou dobu v prostředí, odkud nástroj pochází. Já jsem měl to štěstí, že jsem v kurzu pro cizince mohl po devět měsíců chodit každý týden ke třem učitelům – nebo spíše guruům. Guru – učitel je vlastně prostředníkem mezi duchovním a pozemským světem a hudba je, podobně jako jóga, brána jako duchovní záležitost či cesta. Běžně fungovalo v Indii hudební vzdělání tak, že žák žil u svého učitele jako jeho adoptovaný syn, byl součástí domácnosti, kde dělal i domácí práce apod. a to trvalo sedm let, než učitel usoudil, že žák je připraven koncertovat a učit. Mně však bylo bližší vzdělávání na univerzitě, protože jsem měl více učitelů: První byl výborná učitelka Madam Kasliwal ze Maihar Gharany (tj. rodiny muzikantů nebo “školy”), ke které přísluší i Ravi Shankar a která mi pěkně vysvětlila základy hry. Druhý byl Prateek Chaudhuri ze Senia Gharany, úžasný hráč na sitár a syn od legendárního Pt. Debu Chaudhuriho. Jako člověk trošku namachrovaný s hvězdnými manýry, ale mohl jsem od něj pochopit a pochytit různé podrobnosti a záludnosti, které posouvají hru na sitár na vyšší úroveň. Třetí učitel Dr. Adeshra byl asi jako osobnost nejpohodovější. Byl slepý a jako guru na mě přenášel především radost z hudby. Kromě hraní jsem neustále studoval teorii hindustánské a karnatické klasické muziky, chodil jsem do knihoven, četl, poslouchal, chodil na koncerty, dělal rozhorovory, navazoval přátelství, slavil svátky atd. atd.

 

Co pro sebe pokládáš za důležité, aby hráč na sitar věděl a ovládal?

Myslím, že záleží na tom, kam se hráč na sitár chce směřovat. Já jsem po návratu z Indie například prodělal nějaké životní změny, začal jsem pracovat. Zjistil jsem, že bez pravidelného setkávání s učitelem nemám motivaci cvičit rágy či další indické styly. Proto teď používám sitár hlavně ve world-music kapele Shamania Mania a hraju hlavně improvizace a sóla, která nevycházejí stoprocentně z indických rág. Nejsem tedy zastáncem představy většiny indických hráčů, že by se sitár měl používat pouze pro jejich klasickou hudbu. Takže důležité je, myslím, ovládat správnou techniku držení nástroje, sezení u nástroje, různé tipy úhozu, techniku levé ruky, vytahování strun, přírazy, odrazy, orientovat se na nástroji a hlavně pravidelně hrát. Co hrát už je na každém, může klidně trénovat naše západní stupnice a postupy a nebo sjíždět indické stupnice a dostávat se do jejich hudebního cítění.

Pro správnou interpretaci severoindické klasických rág je třeba o mnoho víc. U každé rágy by hráč měl znát stupnici, ve které se hraje, základní vzestupnou a sestupnou ideu rágy, základní téma, z kterého se vychází do improvizací, tradiční melodické fráze užívané v improvizacích, způsoby jak se dostat z improviace zpět do základního tématu. Také je třeba znát jednotlivé styly interpretace (např. Masidkhani nebo Razakhani Gat), jednotlivé části rágy a typické postupy v nerytmickém úvodu – Alap, v kompozici – Sthai, Madžha, Anth ra,Thany, a v závěru rychlá část – Džhala.